Kin-ball v 7 otázkách: pravidla, míč a hřiště

Obří míč, tři týmy a hra, ve které musíte spolupracovat, jinak míč dopadne na zem. Kin-ball vznikl v Kanadě jako sport pro všechny věkové skupiny a hodí se do tělocvičny, školy i do firemního týmu. Jednoduchá pravidla se naučíte za pár minut, ale zábava vzniká až při hře. Sedm otázek, které si lidé kladou nejčastěji, vás provede od základů po první trénink.

1. Co je kin-ball a kdo ho vymyslel?

Je to kolektivní hra se zvláštním míčem o průměru přibližně 122 centimetrů, který je lehký a nadouvací. Vznikla v Kanadě v osmdesátých letech minulého století a od té doby se rozšířila do světa. Hraje se v tělocvičně. Podstatou je spolupráce.

Na hřišti nestojí dva týmy, jako u většiny her, ale tři. Každý má vlastní barvu. Hráči se musí naučit komunikovat a rychle se přizpůsobovat.

Hra je vhodná pro děti od školního věku i pro dospělé. Fyzická zátěž je mírná, ale herní nasazení vysoké. Důležitější je týmovost než síla. Díky tomu hrají společně různé věkové skupiny.

2. Jak vypadá hřiště a týmy?

Hraje se na ploše tělocvičny, zhruba velikosti badmintonového nebo menšího házenkářského hřiště. Ohraničení slouží k určení autů. Rozměry se přizpůsobují prostoru. V praxi stačí běžná sportovní hala.

Tým tvoří čtyři hráči, z nichž na hřišti jsou současně tři. Čtvrtý se střídá. Týmy jsou barevně odlišeny, tradičně se používají tři barvy, které označují družstva. Dresy nebo rozlišovací vesty pomohou.

Pro školní hodiny se pravidla upravují podle počtu dětí. Menší týmy znamenají víc pohybu, větší víc taktiky. Učitel může přizpůsobit hru věku. Důležité je, aby všichni hráli.

3. Jak probíhá podání a hra?

Jeden tým podává: hráči zvednou míč, jeden ho udeří a současně hlasitě vyvolá barvu družstva, které má míč chytit. Používá se také zvolání, jehož podobu stanoví oficiální pravidla. Určený tým se snaží míč zachytit, dokud se nedotkne země. Pak sám podává.

Míč se při podání musí dostat dostatečně daleko, a navíc ho smí odpalovat jen určený počet hráčů. Při chycení se míče dotýkají všichni členové týmu. Když podání vyjde, hra pokračuje další rotací.

Hra je rychlá a vyžaduje soustředění. Hráči si musí pamatovat, kdo je na řadě. Hlasitá komunikace je základem. Bez ní se tým rozpadne.

4. Jak se boduje?

Bod nezíská tým, který něco povedl, ale ostatní dva týmy, když soupeř udělá chybu. Chybou je třeba spadnutí míče na zem, špatné podání nebo nesprávné zvolání barvy. Bod tak dostanou zbylé týmy. Je to neobvyklé, ale logické.

Hra se hraje na body a sety. Přesný počet bodů do vítězství určují oficiální pravidla, která se mohou lišit podle úrovně soutěže. Pro školní hru lze nastavit vlastní. Ověřte si pravidla před turnajem.

Vítězí tým s nejmenším počtem chyb, tedy nejméně přiznaných bodů soupeřům. Proto se vyplatí spíš jistota než riskantní podání. Taktika spočívá v ovládání míče. Rozhoduje klid.

5. Jaké je potřeba vybavení?

Základem je velký míč a pumpa, protože se před hrou nafukuje. Míč bývá vyrobený z pevného materiálu s ochranným obalem. Pro školní použití existují varianty vhodné pro děti. Spotřebu zkontrolujte u výrobce.

Hráči potřebují sálovou obuv s nešpinavou podrážkou a pohodlné sportovní oblečení. Rozlišovací vesty usnadní orientaci. Šperky a ostré předměty odložte. Vlasy je dobré svázat.

Dále se hodí píšťalka rozhodčího a značky pro vyznačení hřiště. Pro začátek stačí lepicí páska na podlaze. Není potřeba drahé vybavení. Míč bývá nejdražší položkou.

6. Jak začít s tréninkem?

Začněte rozcvičkou a seznámením s míčem. Hráči si zkouší nadhazovat, chytat a odpalovat. Pak hrají zjednodušenou verzi s jedním týmem proti míči. Nejde o výsledek, ale o pocit.

Další krok je trénink podání a zvolání. Týmy se učí komunikovat a postavit se do formace. Dbejte na to, aby se všichni zapojili. Rotace zajistí, že každý prožije každou roli.

Při hře dohlížejte na bezpečnost. Míč je velký a při nárazu může srazit hráče. Dbejte na bezpečné vzdálenosti. Pozor na stěny a lavičky v tělocvičně.

7. Kde hrát a co dál?

Hrát lze ve školách, sportovních klubech a při firemních akcích. Zeptejte se v místní tělocvičně nebo sportovním centru. Mnohé kluby nabízejí ukázkové hodiny. Informace najdete u sportovních svazů.

Zájemci o soutěže mohou sledovat turnaje a národní soutěže. Kin-ball se hraje v řadě zemí, existují i mezinárodní utkání. Pro pokročilé nabízí taktickou hloubku. Začátečníci se baví i bez soutěžení.

Kin-ball je dobrý způsob, jak do pohybu zapojit různorodou skupinu. Kdo hrál, často si ho oblíbí. Zkuste ho jako alternativu k obvyklým míčovým hrám. Nic neriskujete.

Můj tip: Doporučila bych první hodiny hrát bez počítání bodů a soustředit se jen na hlasité volání barvy družstva. Jakmile si tým na zvolání zvykne, bodování už půjde samo a hra nebude chaotická.

Zdroje

• Česká unie sportu
• Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR